Můj život začíná na pomezí Běloruska s Ukrajinou. Otec neznámý, tak už to tam bývá, ženy nejsou příliš náročné. Byla jsem nejstarší z mých pěti sester. Žili jsme v malém zchátralém domu u řeky. Byli jsme dost chudí, nemohli jsme si dovolit vzdělání. Moje matka sama žádné neměla, chudoba se táhla s námi již po několika generací. Nebyl to život jaký jsem chtěla, ale byl jediný, jaký jsem znala. Skoro jako bych neměla na výběr. Blbě ses narodila holka, tak to zkus přežít a třeba příště. Měla jsem dvě dobré kamarádky, které na tom byly podobně. Ony randily se staršími muži, já jsem nemohla. Vinnou absence mého otce jsem od malička všechny muže nenáviděla. Byla jsem ochotná se bavit jen s jedním od nás z vesnice. Nikolaje jsem znala od malička, byl to milý kluk, kterému jsem věřila. Proto, když mně, Irině a Darje nabídl možnost práce v Německu, ani na chvíli jsem nezaváhala, že by mohl mít špatné úmysly. Jistě, byl to risk, přejít přes hranice někam, kde to neznám, kde nikomu nebudu rozumět. Ale také to byla šance na něco lepšího, než jsem měla doposud. Mohla jsem to zkusit, nebo do smrti litovat, že jsem zůstala v té díře a chudá. Darja i Irina byly taktéž nadšené a okamžitě začaly balit. Nikolaj nám slíbil ubytování i stravu na místě, šlo o hlídání dětí. Nic složitého, své sestry jsem hlídala celý život a zadarmo. Strach jsem měla, ale zvědavost, příslib velkého výdělku a touha poznat něco nového, mě přesvědčily. V domnění, že mě čeká sladký život v krásné zemi jsem souhlasila. Bylo nám tehdy jen šestnáct, ale v Bělorusku se to bere trochu jinak. Rozloučili jsme se s rodinami a nasedli s Nikolajem do jeho polorozpadlého auta. S jeho rachotinou jsme dojeli až k hranicím Polska, kde nás přes hranice převedli dva ozbrojení muži. Mluvili polsky, takže jsme jim trochu rozuměli. Poté jsme nasedli do bílé dodávky a jeli dobré tři až čtyři hodiny. Dojeli jsme k opuštěnému domu. Něco nebylo v pořádku. Mluvila jsem na Nikolaje, ale on mě ignoroval a cosi sděloval dvou mužům ve předu. Darja s Irinou si stále nadšeně broukali, ale já cítila tu zlou atmosféru. Motor ztichl a začal teror. Otevřeli zadní dveře dodávky a začali po nás řvát v polštině. Házely jsme jedna po druhé nechápavé pohledy a Nikolajovi to vše přišlo vtipné. Irina ze strachu vyšla jako první, nás dvě z dodávky vytáhli násilím. Naše kufry jsme už nikdy neviděly. Odvedli nás do toho domu, byla tam jen špína a plísní prolezlé matrace. Každou z nás odvedli do jiného pokoje a připoutali k trubkám od topení. Nebála jsem se smrti, bála jsem se nevědomosti. Muži si povídali jazykem, kterému jsem nerozuměla. Netušila jsem co mě čeká, co je s Irinou nebo Darjou. Dobrých pět hodin jsem tam byla zavřená. Slyšela jsem Irinin pláč z druhé místnosti. Přišel Nikolaj s vodou a jídlem. Už to nebyl ten milý kluk, bylo mi jasné, že o tom věděl a že jsme byly jím vybrány. Sypala jsem na něj jednu otázku za druhou. Jediné, co mi řekl bylo, že bude dobře, až si nás otestují a zaučí, budeme se mít líp a budeme mít spoustu peněz. Nedocházelo mi, co tím myslel. Dokud jsem neslyšela Irinu naříkat. Jeden z nich ji znásilňoval. Pak přišla řada na mě. Jako jediná z nás jsem byla ještě panna. Bolelo to, ale nebylo to tak příšerné, ne jako to, co nás teprve mělo čekat. Po týdnu znásilňování, mlácení a hladovění nás vzal Nikolaj ven. Šli jsme k dodávce. Všechny tři jsme byly svázané jedním provazem. Já šla jako poslední. Po týdnu temnoty jsem zase viděla okolní svět. Poslušně jsme nastoupily do dodávky. Ti dva muži s námi nejeli, jen Nikolaj. Po cestě nám říkal, že se to zlepší, ale že nás museli ukáznit, protože němečtí zákazníci nemají rádi holky, které je odmítají. Už bylo nad míru jasné, že o hlídání dětí tu vůbec nejde. Celý život jsem si své volnosti nevážila, dokud mi nebyla odepřena. V zemi plné možností mám být jen zajatcem? Sexuální otrokyní? Já? Která nenávidí muže až do morku kostí? Přemýšlela jsem. Okna dodávky byli zatemněné, ale věděla jsem, že až zastavíme, budeme u Německých hranic. Ptala jsem se Nikolaje, jestli nás zase budou převádět nějací muži. On sám prý. Dodávku jsme nechali v Polsku a přes hranice šli opět spoutané jedním provazem. Nikolaj říkal, že kousek za hranicemi nás čeká odvoz. Uvolnila jsem se z provazu, koneckonců jsem se o to snažila celou cestu, ale stále jsem provaz držela, jako bych byla svázaná. Hned, jak jsme přešli hranice, sebrala jsem zbytek všech svých sil a snažila se utéct. Netušila jsem, že Nikolaj má zbraň. Já byla oslabená, dehydratovaná a vyhladovělá. On byl v nejlepší kondici, jakou kdy měl. Dohnal mě. Zmlátil mě. To by ještě nebylo tak hrozné, jako když vytáhl svou zbraň a nutil mě vybrat jednu z nich. Jako trest za svůj útěk jsem měla zvolit, která z mých kamarádek zemře. Nedokázala jsem to. Tak je zastřelil obě. Měla jsem zůstat v té díře a do smrti litovat.