Civím do tmy. Jsou tři ráno a já zase bdím. Nemohu přestat myslet na události nastávajícího dne. Říct, mlčet, prubnout a zbavit se mých fobií? Nedokáži určit, zda by to má osobnost ustála. Přeci jen, strachy tohoto typu ve mně dřímou už příliš dlouho, aby bylo možné se jich tak snadno zbavit. Pomalu se rozšiřují mezitím, co spím, když se nehlídám. Nemám to pod kontrolou. 

​

S manželem jsme se poznali při dobročinné činnosti. Společně jsme zachránili tisíce zraněných a týraných zvířat, nakrmili stovky chudých dětí, založili sbírku pro postižené důchodce. Jsem hrdá na náš svazek, na vše, co jsme spolu dokázali. 

Nyní, po pěti letech manželství, vlastníme čtyři útulky, dvě chovné stanice, jsme spolumajiteli dětského domova, vybudovali jsme dětské centrum, kde si děti z chudých rodin mohou hrát, vzdělávat se. Měsíčně přispíváme na charitu pro oběti rakoviny prsu. 

Měla jsem za to, že to bude stačit. Nestačí. Všechno to dobré, co jsem vykonala neomluví činy minulé. 

A zítra se to všichni dozví. Moji přátelé, můj milovaný manžel i celé město. 

​

Dobročinná akce pro lidi bez domova. Cítím, jak se mi vrací tik do oka. Celé ty roky jsem se omlouvala, když šlo o pomoc bezdomovcům. Jsem nemocná, příliš unavená, potřebuji být s dětmi, jeden pes v útulku sípe, raději budu celou noc s ním.

Zatím nikdo nepojal byť malé podezření. 

Zítra to však všechno vyjde najevo. 

Nedokáži pomoct, nedokáži ani předstírat pomoc. Pomohu komukoli, jen ne bezdomovci. 

Chiraptofobie, mysofobie plus lehoučká fobie z lidí, to vše dohromady a vznikne averze k bezdomovcům. 

Tak tohle jsou mé děsy, noční můry, strachy a bázně. 

​

Kdysi jsem jednoho z nich pěkně zřídila. Ještě zamlada, když jsem šla s parku, válelo se na zemi cosi, co připomínalo takového pobudu. On leží a nedýchá, musíme zavolat pomoc, říkala ona. Já ho chtěla obloukem obejít. Už se ve mně tyčila nenávist, zloba a všechen ten strach. Prý jsem začala mít tiky. Hleděla jsem na tu hroudu smetí. Ošívala jsem se a chovala se jako šílenec. 

​

Povím vám pravdu a nic než pravdu. Zítra to stejně dojde všem. Ležel tam na zemi, opilý a dost možná i zfetovaný. Otočil se na nás, když se ho kamarádka snažila probrat. Začal pokřikovat. Ten vychlastaný chraplák mnou projel jako ostrá žiletka. Mluvil o mně. Krásná modrooká blondýnka. Kopla jsem si. A ne jednou. Kopala jsem do něj, dokud mě lidé neodtrhli. Od té doby se bezdomovcům vyhýbám. 

Štítím se jich, pro mě jsou spodinou, kterou společnost nepotřebuje. 

​

Pomohla jsem již tolika živým bytostem na tomto světě. Můj unavený pohled padl na hodinky. Již je čtvrtá hodina ranní. A já cítím, jak se cosi ve mně dere ven. Tlachám tu hoďku sama se sebou a začínám nejspíš blouznit. Přicházím o zdravý rozum. A cítím to, jsem při vědomí. Ale kontrolu přebírá něco jiného. Vybavují se mi myšlenky na hořící bezdomovce, jinak se toho plebsu ani zbavit nedá. Tiky zesilují a já se ošívám čím dál víc. Musím teď vypadat jako psychopat. 

Přecházím ze strany na stranu, v hlavě se rodí jakýsi plán.

​

 

Druhý den ráno nabírám čtyři litry benzínu. Už to nejsem já. Platím kreditkou a odjíždím na naši dobročinnou akci. Manžel mě již vítá na místě. Vlastně tam jsou už všichni. Hosté, bezdomovci. 

Otvírám kufr auta a tahám kanystry ven. Otevřu je a čichám k nim. Rozbíhám se k našim hostům. Dnes jim nikdo nepomůže. 

Kropím je drahocenným palivem a následně po nich házím sirky. 

 

Vše se událo tak rychle. Podařilo se mi zabít čtyři bezdomovce, dalším třem jsem způsobila popáleniny třetího stupně. Přežili, ale čeká je dlouhý pobyt v nemocnici, bolestivé kožní štěpy a abstinence. Nakonec se stejně zabijí sami. 

​

Já dostala osmnáct let natvrdo. Ale mám klid. Vím, že ta druhá osobnost, vytvořená z mých fobií, strachů a nenávisti, je tu se mnou. Nejsem na to sama a až se dostanu ven, budeme ve své misi pokračovat ruku v ruce. 

​

Již teď jsem na dobré cestě. V psychiatrické léčebně, dokáži předstírat, že se to zlepšuje. Brzy budu mít opět volnou ruku.